Archiv pro rubriku: Jak se žije

Reportáž o jedné osobě nebo povolání. Podlé námětu a tématu.

Jak se žije Milanu Kohoutovi

Než začneme o tom jak se Milanovi žije, jak přečkává dni a týdny a hlavně jak si užívá svou až „příšerně“ rebelskou povahu. Ukážeme si ho na příkladu.

Domlouvám se že přijdu. Píše mi adresu a já vyrážím. Ta adresa je někde u nádraží myslím si.
IMG_8361Jsem tam a hledám. Nic.

Znovu se ptám, a Milan mi hlásí do telefonu:“Vždyť to máš za rohem!“

„Kde sakra za rohem?!“
„No teď se ta ulice jmenuje….?!!“

V duchu se tomu směju a přišlápnu do kroku. Je to fakt za rohem, ale změna režimu nám změnila jména ulic. V duchu si vzpomenu jak nám udělali z ulice gen. Svobody ulici jakéhosi Hroznaty o kterém jaktěživ nikdo neslyšel.
A přesně to je přístup Milana Kohouta. Takhle on otáčí směrové tabule.

Přicházím první pokus

Vstupuji do miniaturního bytu v městské zástavě z konce 50. let minulého století. Všude je spousta věcí. Podle všeho k nim patři spousta vzpomínek. Zdraví mě Milanova přítelkyně s malou dcerkou v náručí.
Milan mě halasně táhne dovnitř do ložnice a obývacího pokoje zároveň. Balkon do ulice ukazuje příjemné odpoledne.IMG_8363

Snažím se z Milana tahat nějaké zajímavosti, ale pomalu začínám mít dojem, že nemá cenu si je pamatovat. Je jich tolik, že by se o tom dala napsat kniha.
Naopak se snažím vnímat atmosféru kolem. Nakonec chci udělat fotky o tom jak se Milanovi žije a zaznamenat jeho vzpomínka na mladá léta.
Ty jsou tak jako tak pryč. Milan má za sebou život, který je plný vzdoru, ale i v něm je nakonec kus místa pro osudovou Ironii.

„Tohle jsme dělali!“ Ukazuje mi zarámovaný článek o Deskotéce. „Pouštěli jsme tam desky a tak jsme tomu říkali Deskotéka“ pomalu se přes Rebelské mládí dostáváme k tomu jak byl vlastně vyhoštěn z Československa. Hořká vzpomínka na utečenecký tábor v Rakousku je pak něčím co ho pomalu a jistě utvrdilo v tom, že to co na první pohled vypadá jako krásný sen může být i noční můra.
„Ti co utíkali kvůli penězům, řezníci a veksláci ti tam nebyly ani půl roku. Ti nikomu nevadili, ale ti co utíkali a byly političtí. Ty nechtěli nikam pustit. Věděli, že by jim mohli začít taky dělat potíže!“
Takhle jednou větou shrnuje „selekci“ na vhodné imigranty a na ty o které „svobodný“ západ neměl zájem.
„Za chvíli mi dorazí žačka na Angličtinu. Pro dnešek budeme muset končit!“
Udělám ještě pár fotek a domlouvám se na další den. Tentokrát přijdu hned ráno.

Přicházím pokus druhý

IMG_8388Milan mě zase halasně vítá od dveří, tentokrát v pyžamu. „Výborně, vyfoť mě takhle ať je to autentické!“ Pak se zarazí! „Miláčku? Neměli by jsme si ráno zasouložit? Aby tam bylo všechno!“ Zjišťuji, že nevím jestli si dělá legraci ze mě nebo z přítelkyně.
Následně zjišťuji, že to myslí zcela vážně. I když, možná nakonec ne.

„Vyfotíš mě ve sprše, to je zvyk co jsem si přivezl ze států.“ Myslí tím pochopitelně USA. „Tady se to nedělá, tam se všichni sprchují ráno!“
Pyžamo odhazuje v dáli a s elegancí baletky za zenitem vpluje do sprchy.

Po sprše následuje snídaně a krmení děťátka. Milan jindy rozhodný a s ostrými hranami, se najednou rozněžní. Krupičná kaše asi na všechny funguje jako pohádka mládí. Kocour ze skříně na nás kouká trošku závistivě. To už ale Milan na sebe bere domácí úbor a zasedá k počítači.
„Ukážu ti byt v Bostonu.“ Jedna fotka střídá druhou, nejen fotky bytu, ale i z různých performačních akcí a plakátů. Ze zdi nad postelí na nás shlíží Ernesto CheGevara.
Ze zamyšlení mě opět vytrhne majitel bytu. „Ukážu ti kde tvořím!“ Táhne mě do vedlejší místnosti. Malý fotoaparát a k tomu malý místnost.

Chtě nechtě, byt je plný artefaktů mnoha dob a mnoha osudů. Milan mezi nimi proplouvá a vytahuje jeden za druhým aby ho ukázal a tak trochu se pochlubil.
Jenže od něj to nezní jako chlubení. To je prostě vyprávění zážitků, které nejsou zrovna běžné. Pomalu se balím a v hlavě si rovnám co jsem zažil a viděl.
Na otázku jaký je Milan Kohout se odpovědět nedá, dá se říct, že žije tak jak mluví. Nezapadá do kategorie kázající vodu a chrochtající si ve víně. Možná proto se mu nežije snadno, rozhodně ale nevyměnil páteř za pohodlí.

Doplněno v 1.7.2015

Článek vznikl už v roce 2014, ale na Milanovi se nic nezměnilo. Je to pořád ten stejný člověk. Nepokrytecký a hlavně s páteří.

Jak se žije tatérovi

Za Petrem Caltou jsem se nemusel vypravit nijak zvlášť daleko. To ale neubralo nic na tom, že jeho život patří do těch zajímavějších. Nevěnuje ho jen tetování, které je pro něj prací i zábavou. Jeho zájem je napnutý například na indiánskou historii, nebo na hudbu. Sám je frontmanem kapely Pilsner Oiquell.

Petra Calta

Tatéra lidé nepotkávají každý den. Na ulici těžko poznáte, že si někdo zvolil vpravdě uměleckou profesi a dny tráví nad porušováním lidské kůže (jak praví živnostenské oprávnění). I když, při bližším pohledu si možná všimnete, že i tatér nevypadá úplně nenápadně, jeho povolání se na něm „podepsalo“.

„Moje první tetování jsem si dělal sám tuší.“ Usmívá se Petr a vzpomíná dál: „V hodině výtvarky jsem si tuší dělal ostnatý drát na nohu. Redisperem.“ Dneska už redispero není třeba. Polici v „dílně“ zdobí řada strojků, ale nejen jich. Lahviček s barvou je tam taky pěkná řada. Černá je sice v té největší, ale rozhodně není sama. „Dřív se používalo kde co. Třeba tempery. Ředily se očníma kapkama. To kvůli desinfekci.“

Přípravy a barvy

Petr zase zabloudí  do historie: „Tuš se nechávala vyvařit, aby byla hustší. Tak na polovinu.“ Úsměv neskrývá ani Petrův kolega. Zvedá hlavu od ornamentu s růží, na kterém pracuje, a přidává se: „Barvy do tiskárny se taky používaly. Pod kůží tu máme asi už všechno.“

Při vyprávění obtahuje z šablony přenesený obrázek. Člověk v křesle nevypadá, že by mu to vadilo. Nedá mi to, abych se nezeptal. „Občas se stane, že se někomu udělá špatně. Většinou se netetuje dlouho, je to zásah do těla, a tak je lepší větší motivy rozdělit na víc sezení.“ Na první pohled je poznat, že oba tatéři vědí o čem mluví. „Zdravotní problémy nejsou. Jen když se někdo o čerstvé tetování špatně stará. Oni si lidé neuvědomují, že je to otevřené zranění. Občas si někdo s čerstvým tetováním třeba zajde zaplavat do rybníka. To je pak infekce skoro jistá.“ Obrázek na rameni už je skoro hotový a Petr z balíčku vytahuje sterilní jehlu na stínování.

„Dneska už chodí i starší, i když nejvíc chodí mladí tak do třiceti let.“ Navazujeme na povídání o tom, jací lidé chodí do tetovacího salónu. „Dneska se zase vrací takové to oldschool

Tetování

tetování, i když v novém provedení.“ Ukazuje Petr na stěnu, kde má desítky obrázků. Motivy jsou tu k vidění skutečně různé. Od jednoduchých, přes barevné, které vypadají jako podle komiksu, až po skutečně složité obrázky a ornamenty.
„Jako nejtěžší se nabízí portréty, ale nejhorší jsou takové ty věci, které mají hodně geometrických tvarů. Spousty čtverečků a podobně.“ Reaguje při stínování motivu tatér.
Sotva dodělá motiv, musíme se, alespoň prozatím, rozloučit.

Druhý den se scházíme opět dopoledne. Raní povinnosti máme za sebou.

Pár u tatéra

Petr nakrmil slepice a vyvenčil psy. Aby v práci, hned od rána vzal do ruky strojek, a začal lidem vnášet barvu pod kůži. Tentokrát je na křesle slečna. Její přítel, s rukou obalenou potravinářskou folií (používá se na zakrytí tetování po provedení úkonu), pozoruje práci.
„Můžu?“ Ptám se a oba přikývnou. Mladík ukazuje ruku, kde nová kérka překryla starší nepovedený motiv. Klidně přeslechnu jméno tatérky, která onen nepovedený motiv dělala. Slečna občas přivře oči. I tetování bolí a ne, že ne. Jen záleží koho a jak.

„První kérka je jako odbrzdit auto. Další jsou už snadné, ta první je velké váhání.“ Pokyvuje mladík hlavou.

Vzpomenu si na vyprávění z předchozího dne, kdy druhý tatér mluvil o tom, jak se bojí jehel. Tak trošku paradox. Při tetování bílou barvou je znát hodně, že to bolí.
„Bílá musí hodně do hloubky“ dostává se mi vysvětlení. Na slečně je vidět, že bílé už je až až. Strojek skončí práci, a pár odchází. Ještě předtím se pochlubí tím, co si odnáší. Petr vypisuje účtenku a dává jim leták s instrukcemi, jak se o tetování starat. I já se pomalu chystám a v hlavě si rovnám, jaká je motivace k tetování. U někoho patrně modní výstřelek. Ovšem ti, které jsem potkal u Petra, na pozéry nevypadali. Měli v tom celkem jasno. Tetování prostě patří do jejich života. Stejně jako do Petrova.
„Lidé se většinou vrací k tomu stejnému tatérovi. Jen když jsou s prací nespokojení, hledají jinde. Na nějaká unáhlená rozhodnutí se to nedá hrát. Čekací doba je tak kolem dvou měsíců.“ říká Petr. Asi to vyžaduje tak trochu vztah a důvěru. Tetování je většinou na celý život. Není to značková bunda na dvě sezony. Je to i zdravotní riziko. Už je dávno pryč doba amatérských kérek a tetování „po vězeňsku.“
Pracovat jako tatér je velká odpovědnost. Nakonec vybavení jako sterilizátor a jehly na jedno použití jsou samozřejmostí. Snaha o čisté prostředí je velká. Kontroly chodí prý každé tři až čtyři měsíce.
„Za ty roky se to hodně změnilo.“  potvrzuje Petr Calta. „Dneska je i větší konkurence, ale práce je i tak dost.“