Velká jarní cyklojízda 2014

V úterý 22. dubna se na náměstí Republiky v Plzni na tradičním místě srazů u Andělíčka sjeli příznivci kol a koloběžek na akci Velká jarní cyklojízda. Cílem této akce bylo podpořit městskou cyklistiku a upozornit veřejnost, že cestovat v Plzni na kole bezpečně a rychle je složité až nemožné.

Peloton cyklistů se za asistence policie v 17. hodin vydal z náměstí na krátkou projížďku hlavními ulicemi města. Po ujetí trasy dlouhé přibližně 6 km se příznivci jízdních kol opět spořádaně sjeli na náměstí Republiky, kde proběhlo společné fotografování a vyhodnocení akce. Únavu z jízdy spláchl ze sportovců krátký vydatný déšť, který vykouzlil na obloze nádhernou duhu. Nakonec se cyklisté sjeli pod náměstí v Proluce, kde na ně čekalo občerstvení a koncert známé kapely Znouzecnost.

 

Jak se žije tatérovi

Za Petrem Caltou jsem se nemusel vypravit nijak zvlášť daleko. To ale neubralo nic na tom, že jeho život patří do těch zajímavějších. Nevěnuje ho jen tetování, které je pro něj prací i zábavou. Jeho zájem je napnutý například na indiánskou historii, nebo na hudbu. Sám je frontmanem kapely Pilsner Oiquell.

Petra Calta

Tatéra lidé nepotkávají každý den. Na ulici těžko poznáte, že si někdo zvolil vpravdě uměleckou profesi a dny tráví nad porušováním lidské kůže (jak praví živnostenské oprávnění). I když, při bližším pohledu si možná všimnete, že i tatér nevypadá úplně nenápadně, jeho povolání se na něm „podepsalo“.

„Moje první tetování jsem si dělal sám tuší.“ Usmívá se Petr a vzpomíná dál: „V hodině výtvarky jsem si tuší dělal ostnatý drát na nohu. Redisperem.“ Dneska už redispero není třeba. Polici v „dílně“ zdobí řada strojků, ale nejen jich. Lahviček s barvou je tam taky pěkná řada. Černá je sice v té největší, ale rozhodně není sama. „Dřív se používalo kde co. Třeba tempery. Ředily se očníma kapkama. To kvůli desinfekci.“

Přípravy a barvy

Petr zase zabloudí  do historie: „Tuš se nechávala vyvařit, aby byla hustší. Tak na polovinu.“ Úsměv neskrývá ani Petrův kolega. Zvedá hlavu od ornamentu s růží, na kterém pracuje, a přidává se: „Barvy do tiskárny se taky používaly. Pod kůží tu máme asi už všechno.“

Při vyprávění obtahuje z šablony přenesený obrázek. Člověk v křesle nevypadá, že by mu to vadilo. Nedá mi to, abych se nezeptal. „Občas se stane, že se někomu udělá špatně. Většinou se netetuje dlouho, je to zásah do těla, a tak je lepší větší motivy rozdělit na víc sezení.“ Na první pohled je poznat, že oba tatéři vědí o čem mluví. „Zdravotní problémy nejsou. Jen když se někdo o čerstvé tetování špatně stará. Oni si lidé neuvědomují, že je to otevřené zranění. Občas si někdo s čerstvým tetováním třeba zajde zaplavat do rybníka. To je pak infekce skoro jistá.“ Obrázek na rameni už je skoro hotový a Petr z balíčku vytahuje sterilní jehlu na stínování.

„Dneska už chodí i starší, i když nejvíc chodí mladí tak do třiceti let.“ Navazujeme na povídání o tom, jací lidé chodí do tetovacího salónu. „Dneska se zase vrací takové to oldschool

Tetování

tetování, i když v novém provedení.“ Ukazuje Petr na stěnu, kde má desítky obrázků. Motivy jsou tu k vidění skutečně různé. Od jednoduchých, přes barevné, které vypadají jako podle komiksu, až po skutečně složité obrázky a ornamenty.
„Jako nejtěžší se nabízí portréty, ale nejhorší jsou takové ty věci, které mají hodně geometrických tvarů. Spousty čtverečků a podobně.“ Reaguje při stínování motivu tatér.
Sotva dodělá motiv, musíme se, alespoň prozatím, rozloučit.

Druhý den se scházíme opět dopoledne. Raní povinnosti máme za sebou.

Pár u tatéra

Petr nakrmil slepice a vyvenčil psy. Aby v práci, hned od rána vzal do ruky strojek, a začal lidem vnášet barvu pod kůži. Tentokrát je na křesle slečna. Její přítel, s rukou obalenou potravinářskou folií (používá se na zakrytí tetování po provedení úkonu), pozoruje práci.
„Můžu?“ Ptám se a oba přikývnou. Mladík ukazuje ruku, kde nová kérka překryla starší nepovedený motiv. Klidně přeslechnu jméno tatérky, která onen nepovedený motiv dělala. Slečna občas přivře oči. I tetování bolí a ne, že ne. Jen záleží koho a jak.

„První kérka je jako odbrzdit auto. Další jsou už snadné, ta první je velké váhání.“ Pokyvuje mladík hlavou.

Vzpomenu si na vyprávění z předchozího dne, kdy druhý tatér mluvil o tom, jak se bojí jehel. Tak trošku paradox. Při tetování bílou barvou je znát hodně, že to bolí.
„Bílá musí hodně do hloubky“ dostává se mi vysvětlení. Na slečně je vidět, že bílé už je až až. Strojek skončí práci, a pár odchází. Ještě předtím se pochlubí tím, co si odnáší. Petr vypisuje účtenku a dává jim leták s instrukcemi, jak se o tetování starat. I já se pomalu chystám a v hlavě si rovnám, jaká je motivace k tetování. U někoho patrně modní výstřelek. Ovšem ti, které jsem potkal u Petra, na pozéry nevypadali. Měli v tom celkem jasno. Tetování prostě patří do jejich života. Stejně jako do Petrova.
„Lidé se většinou vrací k tomu stejnému tatérovi. Jen když jsou s prací nespokojení, hledají jinde. Na nějaká unáhlená rozhodnutí se to nedá hrát. Čekací doba je tak kolem dvou měsíců.“ říká Petr. Asi to vyžaduje tak trochu vztah a důvěru. Tetování je většinou na celý život. Není to značková bunda na dvě sezony. Je to i zdravotní riziko. Už je dávno pryč doba amatérských kérek a tetování „po vězeňsku.“
Pracovat jako tatér je velká odpovědnost. Nakonec vybavení jako sterilizátor a jehly na jedno použití jsou samozřejmostí. Snaha o čisté prostředí je velká. Kontroly chodí prý každé tři až čtyři měsíce.
„Za ty roky se to hodně změnilo.“  potvrzuje Petr Calta. „Dneska je i větší konkurence, ale práce je i tak dost.“

Plzeňský Zimáles

Majáles nám klepe na dveře, ale že si v Plzni udělali Zimáles, to ví jen málo kdo. Uprostřed ne zrovna horkých dní, se na pódiu vystřídalo několik hudebníků. Ruce pak všem zahřál čaj, svařák a sem tam i nějaký vtip.

Jak organizátoři prozradili, cílem bylo nejen propagovat Majáles jako takový, ale hlavně trochu rozveselit studenty uprostřed zimy bez sněhu.

 

Světovar a rok 2015

Plzeňský Světovar je momentálně ve fázi demolice. EHMK 2015 se rozhodlo začátek bouracích prací předvést. Nebylo to zase tak zajímavé, jak by se mohlo zdát. Nikdo nikam nesmí. „Pozor padá omítka!“ jsou ta nejmírnější slova.

Podle zástupců EHMK (Evropské hlavní město kultury) 2015, se vše do roku 2015 stihne. Na místě dnešního Světovaru má vzniknout centrum nejen pro umělce, ale i pro podnikatele.

Tisková zpráva

Od 21.04.2014 bude český internet bohatší o Fotoreportážní magazín: “Foto týdeník.” Najdete ho na adrese www.fototydenik.cz a bude se snažit přinášet nejen reportáže, ale i další zajímavosti z oblasti reportážní fotografie. V současnosti buduje tým autorů a celý systém. Již dnes běží web a začíná se plnit reportážemi.

Co k tomu říká zakladatel: „V současnosti nechceme být konkurencí zavedeným periodikům, ale spíš vyplnit mezeru, která vznikla rozsáhlým úpadkem reportážní fotografie. Jako doplněk pak chceme přinášet testy techniky ve skutečných podmínkách. Ne jen z kanceláře a hezky od stolu, ale skutečně z akce.“

Doufáme, že mezeru, kterou nejeden čtenář zaznamenal, zaplníme a pomůžeme tak udržet, českou fotoreportáž tam kde má být. Tedy na vrcholu.

Sprint s Eliškou číslo 3

Zhruba dvakrát do roka se nedaleko Plzně koná, pomalu a jistě, tradiční sprint. Tedy ne klasický sprint lidský. Při tomhle sprintu je cítit benzín a spálené pneumatiky. Sprint ve kterém rozhoduje příprava, stejně jako obsah motoru.

Ano, jedná se o sprint automobilů. Více či méně upravených. V některých případech spíš rozebraných.

„Akce už se opakovala po třetí a další se bude opakovat na podzim.“ říká pořadatelka Eliška Ječmenová. Tentokrát musela, podle svých slov, zapojit celou rodinu. „Mamka sedí na začátku a prodává vstupenky.“ S úsměvem prozrazuje Eliška. Akce se odehrává nedaleko Lhotky na Plzeňsku. V areálu bývalého vojenského letiště.

Na akci se předvedla i Policie ČR a městská policie. Obě posádky vybojovaly cvičný duel. Krom zjištění, kdo má silnější vůz, obě posádky dokázaly, že si lze řidiče získat spíše osvětou, než perzekucí.

Na podzim se na stejném místě sejdou obdivovatelé silných motorů znovu. Na otázku kdy přesně, Eliška pokrčí rameny: „Ještě nevím přesně, snad ve stejnou dobu jako minulý rok.“

Kaligrafie a Street art v arabském světě

Street art jako myšlenka, street art jako názor, street art jako kritika. To stálo v popisu akce, která je součástí Arabfestu v Plzni. Její umístění do Myší díry, tedy do podchodu mezi Resllovou a Radobyčickou ulicí, se ukázalo jako vyloženě šťastné.

Akce se zaměřila na střet tradičních a nových druhů umění, nejen na ulicích arabských měst. Tam se nová vlna street artu dostala během Arabského jara. Vedení workshopu se ujali Radoslav Řepický z Košic a Robert Hořínek z Plzně.

I koncept díla, které vzniklo byl zaměřen na kontrapunkt tradice a nových postupů. Vrcholem pak byl marocký kaligraf, který se zcela intuitivně chopil spreje a na bílou zeď vytvořil nápis Česká republika.

 

K1 a Mui Thai v Plzni

Série zápasů v bojových sportech pod značkou Souboj Titánů je divácky přitažlivá a zajímavá. V ringu se rozhodně nejedná v rukavičkách, ale pouze v rukavicích. Dva předzápasy hala zažila ještě lehce uvolněná avšak nenarvaná k prasknutí.

Při gongu prvního zápasu, už nebylo v hale k hnutí. Fanoušci bojových sportů, stáli a seděli snad všude.

O napínavou podívanou rozhodně nebyla nouze. Diváci se dočkali nejednoho KO. I zápasy, které skončily na čas, byly rozhodně zajímavé.

Například silná účast fanoušků z Chomutova nenechala svého borce na pochybách, že mu věří! Přestože nakonec nezvítězil, nevypadalo to, že by ztratil jejich přízeň.